Spižírna

20. dubna 2015 v 15:18 | Michal Ernat

Tak jsem se zase po čase podíval na blog a zaujalo mě téma týdne.


Každý při téhle větě myslíme určitě na jiné světlo. I když, opravdu každý?
Někteří mlsní lidé fakt možná vzpomenou nejprve na světlo v lednici, které jim svítí do noci a přináší radostný pocit přesné orientace.

Každopádně je lednice plná pokladů a využíváme ji všichni. Bez ní bychom si už neuměli představit skladování potravin a její službu bereme jako úplně samozřejmou. A tak nám její kvality přijdou na mysl až v době, kdy přestane fungovat celá, nebo její součásti.
Ano, zkuste si používat lednici bez světla, ono se to lehko řekne. Ale už nám přijde tak samozřejmé, že když nefunguje, rovnou zkoumáme, jestli nám funguje celá lednice. Zrovna o víkendu se mi stalo, že jsem lednici vyplnil potravinami až ke světlu, jehož svit tím zanikl. Hned se člověk hůře orientuje a ještě přemýšlí, jestli není rozbitá.

Možná, že se naše lednice už staly našimi světly v tunelu. Když máme starosti, mnozí z lidí řeší stres jídlem. A taková plná lednička je blaho.


Pravda, mám světlo na kraji lednice. Takže vlastně se nehodí tematické zařazení článku, protože mám světlo na začátku tunelu.



A kde máte světlo vy, v lednici, i to vaše životní?




 

Den, který změnil život

15. října 2014 v 15:07 | Michal Ernat

Kéž by existoval den, který by se nechal změnit. Každý bychom jistě vybrali. Většinou však spíše existují dny, které vše změní člověku. A během celého života to není většinou jen jeden den. K takovému by se pak člověk rád vrátil a tento den by změnil. Jenže …


Zde se dostáváme zase k tomu dilematu, který den by to měl být? Chtěli bychom jistě změnit všechny dny, které nám od základu změnili život. Někteří možná by jich měli hodně, protože považují osobní tragédie již při rozbití okna. Jiní by měli dnů méně, protože jako životní tragédii považují až období, kdy přišli o všechno. Ale každý najde dnů více.


A jak se pak rozhodnout?


Sice nevěřím na osud, ale v tomto případě je asi dobré, že nemůžeme zpětně měnit svůj život. Každý se ubírá životem a dělá svá rozhodnutí. Za těmi by si pak měl stát, i když mu přinesou problémy. A i taková rozhodnutí života, která sám nemůže ovlivnit, jsou holt pro běh života nutná. Nechme proto svůj život plynout a snažme se, abychom nemuseli toužit po změně svých dní z důvodu našeho chování. Ostatní věci holt neovlivníme a musíme s nimi žít.



Žijme proto co nejšťastněji, dokud to jde a pak se smiřme s osudem. Ono stejně nic jiného nezbývá ….


Zatracené vzpomínky

29. srpna 2014 v 13:54 | Michal Ernat |  Témata týdne


Už jako malé děti jsme měli pocit, že známe svět a máme velké vzpomínky. Každý den nám připadal jako rok a chtěli jsme být velcí. Život nám ubíhá a nám se vzpomínky vytrácejí a přicházejí nové. Protože však lidi touží uchovat své vzpomínky, pořídili si fotoaparáty. Ten má dnes již kde kdo a je velmi snadné si cokoli uchovat.


Ale co když pak přijde zkušenost z této ztrátou? Velmi často při ztrátě osobních věcí zjistíme, že najednou pro nás nemají cenu cenné věci takovou, jako "bezcenné" vzpomínky. Když zmizí album starých fotek, či když se nám smaže disk. Naše externí vzpomínky, na jejichž zachování jsme spoléhali, jsou najednou pryč. V mládí pak člověku jejich ztráta nepřijde. Ale prožil-li již kus hezkého života, z něhož si některé okamžiky pamatuje jen jeho "externí" paměť, tak potom taková ztráta zamrzí. A když na nich jsou zachycena místa, či lidé, které již není možno vidět, člověk pochopí, že věci nejde vrátit. V tomto okamžiku si uvědomí, že mu život utíká a že nemládne.


Ovšem to utíká každému, takže si užívejme každého dne a mějme hezké vzpomínky, které chceme. Když budeme mazat ty špatné, vejdou se nám do hlavy dobré a alba se nám neztratí. Některé vzpomínky tak nebudou ztracené, jiné budou zatracené …


 


Mám svůj hlas ...

19. června 2014 v 15:28 | Michal Ernat |  Témata týdne

Když někomu řeknete, že máte hlasy v hlavě, budete za blázna. Ale upřímně ruku na čelo, kdo je nemá? Vy se nikdy nebavíte se svým vnitřním já? Když potřebujete udělat důležité rozhodnutí, nebo řešíte nějakou krizi vztahu? Neptáte se svého vnitřního já, jak nejlépe by to šlo zvládnout? Každý o tom přemýšlí a v duchu si odpovídá. Minimálně takové hlasy v hlavě má úplně každý, myslím.


Další vnitřní hlasy se pak rozvíjí podle možností, nadání a okolností. Určitě v někom vytvoří hlasy v hlavě podnět z okolí. N2komu pěkná hudba, jež mu povídá o jejím autorovi, nebo o jiném prožitku. Některá hudba přímo nabádá k nějaké činnosti. Nač jinak by se hudba používala při tanci, ale i rituálech?


Hlasy v hlavě nám může stvořit cokoli, veškeré naše okolí vytváří kulisu hlasů, které se nám usazují v hlavě a ve vhodnou chvíli se vynořují.


A kapitola sama pro sebe je skupina lidí, co hlasy v hlavě opravdu mají. Někteří podle nich i vedou válku. Kdo jim však napovídá? I ti, co tvrdí o hodných hlasech, si nemohou být jisti, že jim ty hlasy nelžou.


A jak to máte vy, máte každý svůj hlas, nebo hlasy cizí?

Hudba těla

22. dubna 2014 v 14:50 | Michal Ernat |  Témata týdne
Jdeme světem a vnímáme svoje okolí. Někdo více, jiný méně, ale každý z nás. Někdy nám jdou naproti tóny písní a my si je ukládáme do paměti. Proč to děláme? Protože některé písně jsou pro nás hezké, jiné ošklivé. Tyhle pak uložíme. Mezi těmito písněmi se pak vyskytuje mnoho tuctových, které vnímáme jako kulisu a za pár dní si na ně nevzpomeneme. Tedy většinou.
Některé písně nám pak přijdou téměř jako osudové. Potkáme při nich tu pravou lásku. Zazní v době, kdy máme splín. Nebo zazní v době nějaké radosti, nějaké životní události. Tyto písně se nám pak vryjí nejen do paměti, ale i do duše. Souzní s ní, a ač samotná hudba není třeba kvalitního provedení, již navždy nám připomíná onu situaci.
Takové písně a tóny hudby nás pak provází celým životem. Pokaždé vyslovíte slovo "to je naše písnička, to je naše skladba" a jiné podobné. Pravděpodobně i proto nazývali někteří skladatelé podobnými názvy. U některých vím, jaké pohnutí je k tomu vedlo. Často šlo o ztracené lásky, nebo nalezené. U těch nejslavnějších pak původní inspirace je zahalena mírným tajemstvím. Ale když se člověk ohlédne za svým životem, většinu jeho kroků řídí láska a ovlivňují partneři.
A kolikrát se nám nějaké písnička dostane do hlavy a přehrává se nám v ní celý den. Někdy i celé dny. Pokud vím ze svého okolí, mívá tento stav občas každý. Třeba skladbu, kterou už ani nechce slyšet, jak mu pořád hraje v hlavě. Přesto s ním je v souznění a slyší ji.
Můžeme si klást otázku, do jaké míry jsou to ještě tóny hudby, které nás provází životem. Nebo jestli jde už o tóny naší duše a mysli. Co myslíte?
Michal Ernat

Snění ...

25. února 2014 v 14:39 | Michal Ernat |  Témata týdne
Fantazii se meze nekladou, slýcháme často ve školních lavicích. Ale je tomu skutečně tak? Dítko po prázdninách skončí ve světě fantazie znovu v prázdninovém dění a přestane vnímat výklad okolo sebe. Takovému se pak dostane většinou okřiknutí, že čumí zase do blba. V takových chvílích pak pozvedá zrak na pedagoga a opravdu na něj kouká jako na zmíněného tvora. A pak že fantazii se meze nekladou.
Když dítě vymyslí nějakou lumpárnu, jde také často jen o jeho fantazii. Přesto mu dospělí lidé nadávají, co to zase vymyslel. Tak jak je to s naší fantazií?
Prý je potřebná k rozvoji osobnosti. Pravdou je, že co lidé umějí vymyslet ve fantazii za vynálezy, časem je všechny umějí i zkonstruovat. Ovšem i ve vynálezech se to týká nejen věcí dobrý, jako i špatných. Nebo později špatně využitých.
Takže s naší fantazií se to má tak, že společnost by chtěla, aby člověk svoji fantazii používal ku prospěchu druhých. Aby přinášela vynálezy, které spasí svět. Aby přinášela postupy, které lidem usnadní práci. Aby přinášel samé dobré věci. Ale kdo kdy neměl temné fantazie, když mu bylo smutno? Kam potom s nimi, kam je odložit, aby se nerealizovaly?
Pořád se v životě přesvědčuji, že vše se má používat s mírou. Takzvaná zlatá střední cesta. Asi to platí i o fantazii. Každý se do ní rád jistě ponoří. Někdo méně častěji, někdo více. Vše nám pomáhá uvolnit se, prožít spokojenější chvíle. A kdo kráčí po krajích, je o něco ošizen. Člověk utápějící se pouze ve fantazii nikdy nedosáhne žádného výsledku v reálném životě. A časem už bude žít jen v té fantazii a nebude lehké s ním žít. Ovšem člověk bez fantazie, jak ten pak může vyprávět pohádky a hrát si s příbuznými dětmi i zvířaty?

Každé krajní prožívání je takové jednostranné. Ale když ono jít proti davu je tak fajn … J
Užijte si svoji každou fantazii a pak se probuďte a žijte si svůj reálný svět, který je přece také krásný ;)

Je opravdu dnešní?

5. února 2014 v 14:27 | Michal Ernat

Co si máme představit pod pojmem dnešní svět. Už to spojení nabízí asociaci s přítomností, kterou právě prožíváme. A také s tím, jak na dnešní svět "nadávají" naše "babičky".

Ale když se nad tím trochu zamyslíte, nebo stačí najít hodně staré noviny, v každém dnešním světě jsou stejné řeči. Již ve starých dokumentech staří lidé lamentují nad mládeží a říkají "Kam ten dnešní svět spěje?". Mladí lidé se tomu smějí a ono se ukáže, že postupem času jsou oni ti staří a náhle přebírají stejné názory.


Kulantně řečeno mám střední věk. Takže ještě nepatřím mezi ty, kteří pořád výše uvedené prohlašují. Ale na druhou stranu již občas mě překvapí některé činy mládeže a říkám si, že to za nás nebylo. Nebylo to ale opravdu, nebo to nebylo jen vidět? Pokud by byla opravdu každá generace horší, nebude z pohledu existence planety trvat dlouho a lidé se sami zničí. A pak se opět rozběhne cyklus znovuosidlování. Bude odkud, přežijí někteří? Možná že lidé na zemi již byli, což nevíme nikdo přesně.


Takže se pokaždé snažím si říkat, že je potřeba žít právě tady a teď. Každý žijeme tím svým dnešním světem. Ten je pro nás přece nejdůležitější. Asi bychom také měli hledět na blízkou budoucnost. Ale co bylo před milióny let a co bude za milión let, to nám asi může být jedno. Každý svým chováním může ovlivnit, jak to tady bude vypadat za sto let. Ale těžko ovlivníme cokoli dále.


A přitom také potom bude dnešní svět. Takže je ten náš svět opravdu dnešní, nebo už včerejší? Mrkající



Chiméra?

23. ledna 2014 v 15:52 | Michal Ernat

Co je to láska?


Snad každý umělec velikán i začínající umělec se jí věnuje. Každého z nás trápí, každému z nás dává pocity nadějí a splnění velkých snů. Každému přináší radosti dne. Ale s ní jsme i nešťastní a smutní. Vlastně ať ji máme, nebo ne, děláme divné věci.


Každý doufá, že zrovna jeho potká ta pravá láska, to jeho životní štěstí. Každého jistě potkala, ale kde je za pár let. Kde je to napětí před schůzkou, kde je to těšení na první rána, kde jsou...ale, však to všichni znáte.

A přesto zbývá ta otázka, co je to láska. Dá se vystavit na výstavě? Dá se zvážit, koupit, pronajmout?


Také kolik lásek máme? Jistě máme jinou lásku k dětem, k rodičům, k sourozencům, k partnerům, k domácím mazlíčkům a já nevím, k čemu všemu ještě.


Sám nevím, co je to láska. Snad směs chemických sloučenin, jak říkají odborníci. Ale to je spíše zamilovanost.


A vlastně doufám, že na to nikdy nikdo nepřijde. Protože pak by se i s láskou kšeftovalo, klonovala by se a modifikovala. A láska je jedna z mála věcí, která zůstává od přírody nezměněna.


Tak si ji važme, držme ji a každou si nesobecky vychutnávejme, i kdyby měla trvat jen pár chvil. Ať každý prožije to štěstí své.





Zákoutí temné noci

15. ledna 2014 v 13:55 | Michal Ernat |  Témata týdne

Temná noc .... temná noc je kulisou většiny filmových hororů. Lidé mají noc spojenou s temnými silami, v něž ještě nedávno věřili. Mají ji spojenu s přikrytím nepěkných činů, nebo tomu alespoň do nedávna věřili.


Ve skutečnosti se naše lidské horory dějí spíše přes den. Tedy většinou. Nepočítám mezi to lidi, kteří si svoji tragédii přitahují na noc sami. Ne na noc, ale na nezodpovědné lidi nadávám při každodenní večerní jízdě autem. Pořád, v době moderních technologií se najde mnoho lidí, co jdou po krajnici v černém oblečení, bez baterky. Z takových lidí mám strach. Ve světlech protijedoucího vozidla takového člověka včas nespatříte. A jaké následky potom kdo nese?


Přesto jsem pozoroval, že lidé se v noci více bojí. Nemyslím tu obavu, že by se ještě dnes báli někam jít. Ale prostě máme přirozené obavy. Jistě je to spojeno s naší fyziologickou stavbou, kdy ve tmě vidíme hůře. Jsme stavěni vidět na denním světle a v noci je naše přirozenost spát. Proto také člověk v zimě, kdy má tělo nedostatek světla, více trpí melancholickými náladami. Dobré prý je si rozsvítit alespoň žárovku a nachytat trochu pomyslného světla.


Ale zase noci nám přináší i příjemné prožitky, které si člověk vytvořil pro pobavení. Těžko budete pozorovat ohňostroj za slunečního svitu. Nebo ano? A tento požitek není jistě jediný, který je příjemný za temných nocí. V bezpečí domovů se oddáváme svým koníčkům a zábavám. A temná noc si na nás dnes nepřijde.

Michal Ernat






Méně či více?

13. listopadu 2013 v 14:04 | Michal Ernat |  Témata týdne

Asi jako každý, bojuji se sebou v učení. Mým cílem je pořádné doučení se jazykům, nebo alespoň jednoho pořádně. Myslím, že se s nějakým učením se každý potýká celý život. Někdo pak více, jiný méně úspěšně.

Jak se tak ptám přátel na jejich učební metody, někteří se přiklánějí k názoru, že nedabované filmy s českými titulky jsou lepší a pomáhají jim se naučit daný jazyk. "Za zkoušku nic nedáš," říkám si a hned si takový film pustím. Protože je noc, beru si na pomoc sluchátka, aby hluk nešel do prostoru. Jenže hned první film vybírám poměrně zajímavý, který jsem doposud neznal. Pokouším se soustředit na vyslovované fráze, ale po čase mě děj vtáhne do filmu a hltám titulky, aniž bych něco věděl z originálního zvuku. Po chvilce si mé nevnímání uvědomím a opět se soustřeďuji i na originální znění v konfrontaci s titulky. Jenže uběhne dalších pár minut a zase vnímám děj a čtu při tom titulky. Když mi někdo poklepe na rameno, uvědomím si hrající zvuk mimo sluchátka. Titulky mi tedy nahradili originální znění natolik plnohodnotně, že jsem jej stejně nevnímal. Tudíž touto cestou se asi více nenaučím. Snad by fungoval jen originální film bez titulků. Ale takovou možnost nabízena není.
Domnívám se proto, že mediální kampaň, rozpoutaná nějakým výzkumem, nemá bohužel vliv na znalosti jazyka. Ano, filmy v originálním znění mohou pomoci, o tom není pochyb. Ale pouze lidem, kteří chtějí. Řešením by proto byla duální možnost zvuku, aby si posluchač vybral sám. I v dobách dřívějších si některé děti, mající polohopisně možnost, naladili západní programy. A pokud se daný jazyk učili, jistě jim to usnadnilo konverzační oblast. Ale také se museli rozhodnout sami, že daný pořad chtějí sledovat. Nikdo jim nevnucoval, že se na českých televizích nesmějí dívat na dabovaný film.
Z této zkušenosti se domnívám, že o vlivy okolí jde až v následné řadě. Prvotní je to, jaký má člověk cíl a jakou vůli má na jeho zvládnutí. Znám několik velmi chytrých lidí, kteří se nedokázali naučit žádný jazyk a těžko dodělali střední školu, přestože výborné předpoklady byly. Naopak znám pár lidí, jejichž předpoklady byly tak pro základní školu, ale svojí nezměřitelnou houževnatostí dosáhly ukončení studia na prestižní vysoké a nakonec se jim dostalo i vážené pozice.
Myslím tedy, že titulky s originálním zněním nemohou pomoci učení lidem, kteří o to nestojí. A ti ostatní si dají práci originální film nalézt, případně mohou dostat volbu v možnosti duálního vysílání. V dnešní době to z hlediska technického není již žádným problémem. Nemusíme pak přicházet o český dabing, který je ve většině případů velmi kvalitní a i celosvětově uznávaný. I to by byla škoda.
Jak se říká u všeho, tak všeho "s mírou". Naprostá likvidace dabingu mi přijde špatná. Stejně tak jeho násilná implikace do filmu, který i zněním hlasů vystihuje určitou atmosféru a nadabování by vyznělo nakonec neefektivně. Vždyť každý zkušený profesionál v této oblasti jistě dokáže výsledný efekt odhadnout.
Důvěřujme více profesionálům a pro nás si nechme radost z podívání na film tak, jak je nejlépe upravený pro naši populaci.
Nicméně kdokoli může mít názor jiný ….

Kam dál