Červen 2012

Cesty

25. června 2012 v 16:01 | Michal Ernat |  Témata týdne

Cestování nám nejspíše přináší nějaké rozkoše, zdá se na první pohled. Jak jinak vysvětlit, že se minimálně každý rok zavřeme do našich plechových miláčků a uháníme někam na jih. Cesta je vyčerpávající a na regeneraci člověk vlastně potřebuje celou dovolenou. Když se konečně dospí, zotaví a užije si, vyrazí opět na sever. Cesta je mnohdy ještě náročnější, neboť se každý bojí přijetí pozdě, když mu končí dovolená. Jede se proto celou noc bez přestávky a konečně si oddychneme druhý den doma. Ráno pak nastupujeme do práce, krásně odpočatí, téměř potřebující další dovolenou.


A co teprve přesuny každodenní. Co lidí denně cestuje za prací, za dětmi, manželkou, milenkou, milencem. Za poznáním přírody i z jiných nutných důvodů.


Zrovna nedávno jsem se zamýšlel, kam všichni pořád mohou jezdit. Vždyť co je denně vypravováno spojů veřejné dopravy, byť v soukromých rukách. A přesto je většina těchto vozů neustále plná. Vždyť například mezi určitými městy jezdí asi dvanáct autobusů jedním směrem, někdy i více. I pokud nejsou plné, tyto spoje, přepraví tedy kolem tisícovky cestujících denně.


K tomu můžeme připočítat cestující, kteří se přepravují ve svých automobilech. Je nás tedy hodně a pořád někam cestujeme.


Zbývá otázka. Baví nás to? Na tuhle otázku je odpověď snadná. Musí nás to bavit, jinak bychom to nejspíše nedělali. Nebo ano?


Ovšem otázkou bez odpovědi zůstává …. Kam pořád jezdíme?

horká čokoláda?

25. června 2012 v 15:34 | Michal Ernat |  Témata týdne

Jakou máte rádi čokoládu?

Čokoláda nás provází životem. Většina dětí ji má rádo a je to vlastně takové první platidlo od dospělých k dětem. Jak se však rozvíjí život dětský, rozvíjí se i život čokolády.

Dříve bývala vzácnější a lidé si ji dopřávali jako něco výjimečného. Později začala být více dostupná, ovšem stejně jako jiné potraviny, i ona je předmětem snahy o zlevňování. Kvalitní kakao nahrazuje sója a čokoláda se stává nekvalitní. Alespoň údajně.


Ovšem dle mého hlavně záleží kde a s kým ji jíme. Jaké máme na svoji čokoládu vzpomínky. Nedávno jsem sám navštívil čokoládovou restauraci. Nabízejí tam jen a jen čokoládové výrobky a tekutou čokoládu jako nápoj. Je výborná. Hustotou se přibližuje krému a chutí mi tak trochu připomínala kondenzované mléko. Možná se tedy k chuti přidala vzpomínka na mladší časy, proto tak chutnala. Nebo šlo o to, s kým člověk "čokoládovnu" navštívil?


Téměř pravidelně jezdím autobusem, kde podávají také čokoládu. Ta má název horká čokoláda, tuším. Na téhle je sice poznat, jak je vyráběna. Její hustota není podobna krému. Ale přesto je to příjemné zpestření cesty a pochutnám si na ni.


Trochu by mě zajímalo, jestli někdo používá čokoládu, jako nástroj k přemýšlení. Někteří sedí nad kávou, jiní čajem. Sedí takhle někdo nad čokoládou? Asi ne, nikdy jsem se s nikm atakovým nesetkal. Ale znám lidi, vychutnávající si tabulky čokolády se zavřenýma očima.


A není to také maličké štěstí ???

Pojem krása

12. června 2012 v 14:14 | Michal Ernat |  Témata týdne

Krása, co je krása?


Pro někoho jen shluk pěti písmen. Pro jiného pak zapadající slunce nad mořem. Další pak krásnou nazve procházející dívku. Takto bychom mohli pokračovat.


Většinou rozlišujeme krásy dvě. Jednu lidskou, jak bych to nazval. Koukáme na sebe a hodnotíme krásu ostatních lidí. Pánové se otáčejí za krásnými dívkami. Ovšem i tahle krása je z pohledu zcela subjektivního. Jak jinak vysvětlit, že každý člověk najde partnera. Či spíše řečeno žena. Muž krásný být nemusí, vždyť většinou jde při hledání žen o jiné kvality. Ale každá žena též najde partnera. Je každá krásná?


Podle mého je hezký každý člověk. Každý je dílem přírody a každý je jedinečný. A o tom, jestli je člověk krásný, neurčuje jenom jeho vzhled. Potkávám krásné slečny, na které je radost se podívat. Ale stačí poslechnout jejich slovní projev při mluvení s kamarádkou. A už krása v mých očích rapidně ubývá a dokonce se stává slečnou ošklivou. Ale zase je to jen subjektivní. I ona najde člověka, se kterým si rozumí a pro kterého je krásný nejen vzhled, ale i její styl komunikace.


Druhá krása je pak našeho okolí.

Pozorujeme přírodu a její výtvory. Někteří tvorové a rostliny se nám zdají být krásné. Jiní za oškliví. A přece všichni jsou krásní, jak jsou dokonale uzpůsobení svému životu.

Pozorujeme města, lidské výtvory a architekturu nejen měst. I zde nalézáme tak pěkné výtvory, že se na ně jezdí dívat lidé po celá staletí. A místa ošklivá, kterým se lidé vyhýbají.

Ovšem neudělali z těchto ošklivých míst taková místa sami lidé? Začnou prohlašovat, jak je to místo ošklivé a že tam nevkročí. Jak se množství lidí s tímto názorem rozrůstá, stává se normou, že dané místo je ošklivé. Časem již není navštěvováno, časem je snaha o jeho zánik.


Není to i s naší krásou podobné? Nejsou všichni lidé krásní a jejich ošklivost tvoří okolí? K čemuž přispívá, že sami lidé boří svoji krásu svým stylem chování. Připomíná mi to opět část písničky od dvojice moudrých pánů, že " …lháři ve fraku každý věří…" .


Když se umíme dobře chovat a dbát na sebe vnitřně i z vnějšku, jistě budeme mnoha lidem hezcí připadat. Ale nikdy ne všem. Což je i dobře. Vám by se líbilo, kdyby každý měl stejný vkus a názor?


I příroda nám připadá krásná, když se k nám hezky chová. A když přijdou mraky, hned se většině tak hezká již nezdá.


Nestojí tedy za to, snažit se být krásný? Snažit se něco umět, něco znát a nějak hezky se chovat? Kdykoli o tom s někým mluvím, souhlasí se mnou. Přesto je pak ve společnosti slušné chování spíše k smíchu, znalosti k výsměchu a čestnost je brána za blbost. Asi nejvíce se mi nelíbí nedodržování slov. Dnes klidně každý něco slíbí a pak už není schopen ani zavolat a říci, že to nedodrží. A to je to dnes, v době komunikačních prostředků, o tolik snazší, než dříve. Nebo možná právě proto ….


Už není o co se snažit, oč usilovat ….


Jsme ještě krásní ?


Jsme normální?

8. června 2012 v 13:49 | Michal Ernat |  Témata týdne

Jsme normální?


Normálnost je daň společenského soužití. Alespoň mám takový pocit. Protože zeptejme se obráceně. Co není normální?


Odpovědí je, že vše, co neuznává většina společnosti. Většina stanovuje normu toho, že ta většina je normální a vše ostatní, co vybočuje z řady, normální není. Přijde mi to děsivé, taková síla společnosti. Obzvláště u lidského druhu. Ten je pak ochoten zajít v honu na nenormálnost až k honům "na čarodějnice", válkám a všemožným excesům.


Přitom je svým způsobem legrační, pozorovat zpětně posun historie. Nemusím hned hledat úchylky, ale stačí se podívat na celkem "běžnou" víru. Není to tak dávno, kdy většina lidí byla věřících. Ostatní pak se zdáli nenormálními. Dnes je to spíše naopak.


Ale není to jen mezi lidmi vzájemně. Slyšel jsem prohlásit člověka, že přírodní katastrofy nejsou normální. Jistěže, pro nás ne. V našem krátkém životě přijde přírodní katastrofa velkého rozsahu třeba jen jedno, někdy ani to ne. A jak daleko sahá paměť lidí. Když přijde jednou za pět set let, asi už není pamětník. A že jich vnímáme více? Jistě, vždyť dokud nebyl internet a telefony, než se lidé dozvěděli o katastrofě v Japonsku, už nebyla aktuální. A život šel dál … . Pro nás nejsou přírodní katastrofy normální. Pro naši planetu, neboť je tu o něco déle než my, pro ni jsou celkem normální, řekl bych.


A obraťme pozornost k lidem. Kamarádce se narodil autistický synek. Vím, jak byla nešťastná a špatně se s tím vyrovnávala. Hledala pomoc mezi lidmi. Jenže ... její dítě není normální. Lidé se od anomálií odvrátí. Neumíme se vyrovnat s tím, co pro nás není normální a bojíme se toho.


Proto byli do nedávna zavírání homosexuální lidé. Proto je dnes kritizována některá část populace za různé "stinné" hrátky v soukromém životě. A většinou zjistím, že největší kritik tak křičí proto, aby odvrátil pohled od sebe. Většinou má sám nějakou tu nenormálnost, proto je přece potřeba poukázat na druhé.


Nějaký kolektiv vědců udělal studii, která říká, že každý čtvrtý člověk není normální. Vznikl pak na to vtip, že sedíš-li se třemi kamarády a nepozoruješ nenormálnost u nich, budeš nenormální ty.


Je to jen vtip? Možná je na zamyšlení každého, do jaké míry je sám normální. Ale alespoň před sebou si skutečně přiznat svoje abnormality. Každý je má. Tak žijme v toleranci s těmi, kteří nám normální nepřijdou. Pokud nám neubližují (nebo něco neničí), proč je nenechat v poklidu žít. Možná jim připadáme nenormální my. A možná jednou jejich vlastnosti bude mít většina lidí a tím pádem oni budou normální. Zatímco my …


Zbývá otázka


Kdo je tedy normální?

Je můj?

1. června 2012 v 13:16 | Michal Ernat |  Témata týdne

To je Váš ?


zeptala se milá obsluha a podala mi šálek čaje, na který pravidelně chodím.


Byla zde nová. Byla však výrazně zvídavější, než její včerejší kolegyně. Zahlédla knihu na mém stole, kterou jsem před tím odložil. Ihned se mě optala, jaká je to kniha.


"Není to zrovna šálek mého čaje", dovolil jsem si citovat slavnou osobnost, což se nyní i hodilo k čaji, kouřícímu na stole kavárny. A dívka zapředla debatu na téma šálku čaje.


Každý máme své šálky čaje. Každý však myslí na něco jiného, když vypráví o tom svém šálku čaje.

Znám rodiny, kde je rituálem se sejít nad šálkem čaje. Když se členů té rodiny zeptáte na chuť čaje, některým ani nechutná. Ale je spojen se setkáváním rodiny, s povídáním a odpoutání od běžných starostí. Někdy naopak jejich řešení při společném setkání.


Jiní zas svým čajem začínají den. Bez čaje to není ono. Tělo se neprobudí, neposlouchá a čaj je probuzením do života. A snad je k tělu i maličko zdravější, než když se snídá káva.

Nebo snad můžeme nazvat šálkem svého čaje náš oblíbený koníček, hudbu, knihu, obraz a ostatní věci nás obklopující? Proč ne, když je nám přirovnání k čaji příjemné.


V životě jde prostě o to, aby si každý našel svůj šálek čaje.



A jaký je ten Váš šálek čaje?