Srpen 2012

jasně černou vyslov ...

13. srpna 2012 v 15:23 | Michal Ernat |  Témata týdne

Když se řekne ČERNÁ, co se vám vybaví?


Mám většinu zážitků spojených s hudební produkcí. Když se řekne černá, vybaví se mi úryvek z nejmenovaného muzikálu. Černá je řeka osudu, praví se tam. Občas mám pocit, že je to čirá pravda.


V našem vnímání je černá barva nastavena jako barva smutku. Je tedy poslem smutného, špatného, temného. Ale proč? Nevím, kde se vzalo tohle její poslání. Vždyť existuje mnoho států, kde symbolem smutku je barva bílá. Zatímco u nás je bílá barvou nevinnosti, čistoty a mládí.


Tak nevím. Asi je to o vnímání jen. A co teprve černá duše. Je vlastně tedy čistá nebo to znamená, že je špatná? Také to nemusí být ani jeden z krajních pólů, může být prostě jen smutná a zoufalá. Pak je také duší černou. Nebo to alespoň já tak vnímám.


Černá je ale také elegantní a její použití v kombinaci s jakoukoli barvou vyznívá vždy dobře. Z tohoto pohledu je to taková královna barev. Nebo alespoň spolukrálovna, protože bílá je její opak se stejnými možnostmi.


Temná černá se může zdát naše budoucnost, ale i ta se zlepší a naše černé vyhlídky dostanou při přiblížení lepší kontury.


Neopovrhujme černou barvou. Je to barva jako každá jiná a může i radost a eleganci přinášet.


Jakou barvu máte nejraději?

jen domácí mazel

10. srpna 2012 v 11:53 | Michal Ernat |  Témata týdne

Máte každý svého domácího mazlíčka?


Určitě ano, věřím tomu. I když je otázkou, co tím tak nazýváte.


Už jsem se setkal s různými domácími mazlíčky. Většina lidí tak nazývá zvířata, která má doma pro svoje potěšení. Když se na tohle téma zeptám někoho dalšího, většinou je za domácího mazlíčka považována kočka nebo pes. Ale co jiní domácí mazlíčkové, mají přijít zkrátka?


Mám kamaráda, ten chová doma pavouky. Radši jsem nezjišťoval, jestli není nějaký jedovatý. Pro klid mé duše je to lepší, jinak bych asi chodil na návštěvu s obavami. Jsou to jeho mazlíčkové a nedá na ně dopustit. Legrační situace by asi nastala, kdyby nějaká slečna chtěla vidět domácího mazlíčka a nevěděla, o co jde. Většina slečen totiž pavouky rádo nemá, zdá se. Další lidé pak mají různé jiné živé tvory. Znám jako mazlíčky hady, štíry, strašilky, žáby, králíky, pávy a mnoho dalšího.


Ale musí být domácí mazlíček jen živý tvor? Co když si někdo tolik oblíbí svého plyšového myšáka, že je to pro něj domácí mazlíček? Jistě, není živý, namítnete. A dále můžete argumentovat, že jej po čase omrzí a vyhodí jej. Ale žádného člověka neomrzí živý domácí mazlíček?


Tak proč je tolik psů, kteří jsou v útulcích anebo se toulají vyhození z domova? A proč jsou zdivočelé kočky, králíci (takový ti mazlíci se sklopenýma ušima, nepocházející z české přírody)? A "vyhazují" se i jiní mazlíčkové.


Dospělý chlap si většinou vystačí s jediným mazlíčkem. Podaří li se mu koupit vysněné auto, má jej za milenku, domácího mazlíčka a tak nějak vše v jednom. Většinou. Někteří chlapi mají něco jiného, většinou se však jedná o technické stroje. A každý pán dle svých možností. Některý má malé nenové auto, jiný jachtu, další vlastní Gulfstream …. Ale každý si to užívá, jako svého mazlíčka.


A ono není od věci spojení, že má svoje auto jako milenku i domácího mazlíčka. Ona partner i partnerka může být v domácnosti také jako domácí mazlíček. A náročnost může být stejná, jako u jiného domácího mazlíka.


Ano, máme i různé přístupy k domácím mazlíčkům a možná za to také tak trochu může nejen naše zacházení, ale i jejich povaha. Někteří mazlíci jsou nenároční mazlíci, dělající radost a nic za to neočekávající. Jiní mazlíci také dělají rodině radost, nebo si to alespoň její členové myslí. A v rámci hýčkání mazlíka je tento tvoreček zásobován dárky, přízní a jeho postavení jej převede do vůdce rodiny.


Když to takhle zhodnotíme, může být mazlíkem úplně kdokoli a cokoli. I vlastní dítě může být domácím mazlíkem. A jen opět naše zažité vzory nás nutí při tímto prohlášení se ohradit, že domácí mazlík je zvíře.


Proč by tomu tak muselo být?


Domácí mazlík podle mě může být tvor i věc, který nám přináší radost. A pokud někoho naplňuje radostí i to, že domácímu mazlíku slouží, nevidím na takovém vztahu nic špatného.


A tak chovejme své rybičky, papoušky, psíky. Ale mějme radost i z věcí a vztahů. Každý střípek skládá naše štěstí, ve kterém má každý žít.


Nebo ne?

Co nazývat slovem genialita?

3. srpna 2012 v 11:43 | Michal Ernat


Genialita je velké slovo. Obsahuje mnoho významů. Co, nebo spíše kdo, je pro nás geniální?


Nejvíce je pro nás geniální naše nejbližší okolí a potom vzdálená minulost, zdá se.


Co se týče prvního, pro matku jsou nejvíce geniální její děti, což je zcela pochopitelné. A snad je to tak i dobře, pokud tedy umí alespoň sama pro sebe vnímat jejich genialitu také střízlivě.


Tím druhým míním to, jak se z minulosti vynořují stíny geniálních velikánů. O mnohých osobnostech říkáme, že to byl geniální vůdce, geniální politik, geniální matematik a dalo by se pokračovat dále. Ovšem ponoříme-li se do jejich doby, většinou tyto geniální velikány nikdo neobdivoval. A nejenže je nepovažoval za geniální, ještě je leckdy považovali za podivíny až blázny, nebál bych se říci.


Kdysi kdosi řekl, že rozdíl mezi genialitou a bláznovstvím se stírá. Když se nad osudy opravdu geniálních lidí zamyslíme, opravdu to tak vypadá. Lidé byli geniální na nějakou činnost. Jinými slovy se dá říci, že na něco měli velké, velmi velké nadání. A zase někde jinde jim příroda takzvaně "ubrala" a oni nebyly schopni žít běžným životem, který je obklopoval tak banálními věcmi, jako je placení nájmu, například. Zůstávali zcela ponořeni ve své práci, opuštěni přáteli, kamarády a mnohdy i bez přístřeší.


Je pak genialita výhrou? Nezlehčujme to však. Bez těchto lidí by nebylo vynálezů, nebylo by objevů, léků a tak dále. Jsou to lidé potřební. Ale proto jsou to lidé výjimeční a nadaní.

My ostatní jsme také geniální. Přece si nepřipustíme opak, že? Ale naše genialita je právě jen v naší osobnosti a pro naše okolí. Tu velkou, pravou genialitu možná rádi přenecháme jiným. Když tedy už nám nebyla dána.


Nebo kdo chce být sám geniální a možná nepochopen okolním světem?


A to jsem celý článek věnoval jen geniálním lidem v běžné míře pojetí tak, jak genialitu vnímáme my.

Ale co když se najde někdo a genialitu vnímá jinak? A co když se ozvou lidé, sledující genialitu zvířat?


V každém živočišném druhu se najdou výjimeční jedinci. A mohou být geniální nejen svoji genialitou, ale i něčím jiným. A je "něčím" jiným také geniální?


Každý jsme něčím výjimečný. Takže z toho vyplývá, že každý jsme geniální.


Nebo ne … ?