Březen 2013

Prostě výstřednost

28. března 2013 v 14:21 | Michal Ernat |  Témata týdne

Výstřednost je vlastnost, která je každému lidskému tvoru vlastní. Každému jinak, pochopitelně. Někdo se chová spořádaně a dbá na svou pověst. Přesto může být výstřední a to svými koníčky, které střídá každý týden. Nakoupí si vše potřebné, utratí spousty času i peněz a … za týden se situace opakuje. Není i tento člověk výstřední?
Každý si spojujeme výstřednost především se skandály. Ale co je to skandál? Skandálem je pouze to, co nezapadá do norem, které dala většina. Ovšem kdyby tato většina změnila své chování a názory, bude rázem po výstřednosti. Navíc proč nás tedy tak zajímají výstřední lidé?
Svým způsobem jde o závist. Ač si to nechcete přiznat, závidíte jim tu možnost svobodně se projevit v jejich touhách. Závidíte jim to sebevědomí, klidně si vyjít na ulici výstředně oblečeni. Závidíte jim možnost vytvořit výstřední umělecké dílo. Vždyť kolik malířů bylo považováno za výstřední osoby. I jejich díla - ve své době - byla považována za výstřední a nevkusné. A ejhle, časem doby…. . Jenže k tomu musí ta většina dospět. A většinou je to až po smrti toho výstředního, takže ten si tu svoji slávu pak už moc neužije ….
Samozřejmě také záleží na typu výstřednosti. Pokud se výstřednost dotýká okolí, je už na zvážení. Tedy - ona se dotýká okolí vždy, ale nemyslím jen tím, že nám se nelíbí oblečení člověka. Myslím tím v přímém slova smyslu, kdy výstřední člověk svoji sběratelskou vášeň přežene a tím omezuje své okolí. Což je uvedeno jako příklad, existuje ještě několik dalších možností, kdy se to okolí přímo dotýká.
Nicméně pokud výstřednost nezasahuje do soukromých životů ostatních, tak nezbývá, než jen volat sláva výstřednosti. Výstřední lidé bývají výborní baviči či jinak obecně oblíbení lidé. A když potom o ně společnost přijde, ještě dlouho na ně vzpomíná. Z toho je jasný závěr, že výstřednost je společností odsuzována, přesto nepřekonatelně přitahována.
Možná by se měl každý zamyslet nad tou svojí výstředností a být tolerantní k výstřednosti jiného. A neříkejte, že výstřední nejste. Každý je. Jaká je tedy ta vaše výstřednost?

Čáry života

20. března 2013 v 15:12 | Michal Ernat |  Témata týdne

Vlak života s námi pádí. Projíždí naším životem a občas houká, občas se plouží jako vlak nákladní a někdy s námi uhání jak střela.
Náš vlak cestuje krajinou a nemá zastávek. Jen zpomalí rychlost, když potká nějaké cestující, kteří nastoupí do našeho vlaku. Při vystupování však často jeho zpomalení nepřichází a největší rychlostí jede v době, kdy nás bývalí přátelé vyhodí z našeho vlaku, a my koukáme, jak nám ujíždí zadní světla.
Napadne vás jistě myšlenka, do jaké míry si vybíráme spolucestující? Přibere náš vlak každého, kdo na něj zamává, či jen samovolně nastoupí? Naši cestující jsou asi docela různorodí. V našem okolí jsou cestující, co si vybrali nás. O kousek dále ti, které jsme si vybrali my. Takoví cestující bývají proměnliví, nastupují a vystupují podle našich přání a tužeb. To je podařená řádka našich kamarádů, kteří nám obohacují náš život.
Někdy si mezi tyto lidi přizvete jednoho cestujícího, se kterým doufáte v bezstarostnou jízdu. Někdy se stará i o chod vašeho vlaku a velmi vám pomáhá. Je radost s ním pobýt a necháváme se jeho přítomností ukolébávat. Cestování s ním je nám natolik příjemné, že další cestující okolo nás musí udělat větší prostor. Ti pak nám včas říkají, že člověku nás nám přináší problémy. Připočítáváme to jejich závisti a na jejich řeči nedáme. Ono i mezi nimi se najdou opravdu lidé závistiví a je těžké rozlišit, kdy to vidí lépe než mi a kdy mluví slečna závist.
Každopádně je neposloucháme a myslíme si, že nás jen na rukou nosí. To si myslíme ještě v době, kdy nás kamarádi brání, a tento náš nejlepší nás nese ke dveřím našeho vlaku. A vzápětí…. Vzápětí z něj letíme ven a jen koukáme, jak se nám vzdaluje. Leckdy nám pak nezbývá, než sehnat starý, odstavený vlak. Nechat jej opravit a zkusit jej rozjet znovu. Bývá to namáhavé, finančně náročné a efekt je pomalý. Nicméně za hloupost, lásku a důvěru se často platí.
Ještě než opustíme můj vlak, podívejme se na pasažéry ostatních vagónů. Jsou to lidé, kteří k nám byli přivedení někým jiným. Nebo lidé, které k nám přiválo cestování po našich křižovatkách života. Často takové lidi vnímáme, částečně známe. Některé více a u některých si ani nevšimneme, že vystoupili.
Každý pak máme jinou potřebu komunikace s jinými lidmi. Někomu stačí mít jeden vagon vlaku, jiný člověk má plně obsazené tři. Nemyslím, že by se na tom dalo vypozorovat něco jiného, než schopnost a potřeba komunikace.
Hlavní otázkou pak spíše je, kolik lidí se vás snaží chytit při vyhození z vlaku. A hlavně, jestli se najde alespoň jeden člověk, který z toho vlaku vyskočí za vámi, aby vám pomohl najít novou cestu a vlak nový. Kolik takových lidí okolo sebe máte? Nebo je Váš vlak přeplněn lidmi, které jste nepoznali při prudkém klesání?
Mám rád svůj plný vlak. Ale už se snažím lépe vybírat, kdo usedne v mém vagonu. Nerad bych zase seděl na kolejích ….

tajné místo já hledám ...

13. března 2013 v 15:11 | Michal Ernat |  Témata týdne

Místo, kde chci žít.

Kde se nachází takové místo, kde chci žít?

Hledám utajené místečko, plné krásných zákoutí a sousedů, kteří mají porozumění. Jsou kamarádští a vše je řečeno nahlas. Žádné pletichy a postranní pomluvy. Chci si jen v poklidu žít a nebát se budoucnosti. Chci jen hezký svět okolo sebe mít. Je to tak těžké jej najít?

Každý den nám přináší každodenní problémy. Lidé jsou na sebe zlí a nemají se rádi. Spaluje mě tento pocit našich neřestí a nenávidění se. Lidé neumí dodržet vlastní slovo, schovávají se, problémy nechávají "vyhnít". Dá se potom divit, že každý si okolo sebe začíná stavět hradbu. A to jak tu pomyslnou, tak později i okolo svého obydlí. Snad ani nechce být v bezpečí, jak rádi mnoho lidí tvrdí. Snad se chce oddělit od vnějšího světa a užívat si svůj vlastní klid a mír.
Kde jej najít zde. Už ani nečtu noviny. Rozčilují mně zprávy o tom, jak jedni jsou vyvolení a cokoli mohou. Jenže ono se tomu nedá uniknout. Člověk se s tím setkává denně na ulici. Například včera jsem viděl městkou policii, jak pokutuje řidiče za jízdu v jednosměrce v protisměru. Čin k pochválení, řekli byste si. Jenže to bych je nesměl pokaždé vidět, jak do té ulice sami najíždí v protisměru. V době, kdy nikam nespěchají, nemají zapnutý majáček a jsou tudíž povinni dodržovat předpisy. A tak bych mohl pokračovat.

Většina si chce ukrojit svých malých možností a prosazuje je na úkor druhých. Je málo místeček na zemi, kde lidská závist nevládne. Takové místo najít…. tak takové místo najít, tím najitím by zaniklo.

I já jsem závistivý, byť se snažím nezávidět materiální věci. Závidím však jazykové znalosti. Schopnost se k tomu učení "dokopat". Závidím pohybové nadání, hudební nadání…..závidím …

Takže nemohu ani já hledat místo bez závisti. Hledám alespoň místo, kde budou zákoutí a kde si budu moci se svojí závistí být v klidu sám. Co hledáte vy?
Je důležité najít místo? Nebo prostě žít?
Michal Ernat